Život rytíře

Jak se stát rytířem

Chlapec ze šlechtické rodiny šel v sedmi letech na cizí hrad jako páže. Učil se jezdit na koni a dobrému chování. Ve čtrnácti se stal panošem a staral se o rytířovu zbroj. Ve 21 letech mohl být pasován na rytíře.

Při pasování se rytíř dotkl mečem ramene nového rytíře.

Zbroj a meč

Rytíř nosil drátěnou košili a později těžkou plátovou zbroj, která vážila 20–25 kg. Na hlavě měl přilbu, v ruce meč nebo kopí a štít s erbem. Obléct se bez pomoci panoše skoro nedalo.

V dobré zbroji se rytíř zvládl i postavit a vyskočit na koně.

Erb

Na štítu měl rytíř erb – znak svého rodu. Protože pod přilbou nebyl vidět obličej, erb pomáhal poznat, kdo je kdo. Erby mají dodnes i města a kraje. Erb Rožmberků byla červená růže.

Pražský erb ukazuje hradby s bránou.

Rytířské ctnosti

Rytíř měl být statečný, věrný svému pánovi, chránit slabé, vdovy a sirotky a dodržovat dané slovo. Tomu se říkalo rytířská čest. Ve skutečnosti se jí ale ne každý rytíř řídil.

Odtud pochází slovo rytířský = ohleduplný, galantní.

Turnaje

Na turnajích rytíři předváděli svou sílu. Nejslavnější byl klání: dva rytíři proti sobě cválali s dřevěným kopím a snažili se soupeře shodit z koně. Diváci fandili a vítěz dostal odměnu.

Turnaje byly i nebezpečné, kopí se často lámalo.

Dvorní dámy

Na hradě žily i paní a dvorní dámy. Řídily domácnost, staraly se o zásoby a služebnictvo, vyšívaly a učily se hudbě. Dívky ze šlechtických rodin se často vdávaly už ve 14 letech.

Paní hradu vládla, když byl pán na válce.